Deník 11.2.2017

14. února 2017 v 3:00 | Cedor |  Deník
Ahoj,
Vítám vás u dalšího deníku. Dneska to zas nebude nic moc veselého, protože vám chci popsat, co se stalo.

Ráno jsem jel do školy a vypadalo to jako docela fajn den, ale všechno na mě spadlo ještě před první hodinou. Zrovna byla matika a já jsem seděl v lavici a držel jsem své slzy na uzdě a bylo mi tak neskutečně zle, jak ještě nikdy. Po zazvonění byl tělocvik a já šel hned po zazvonění na přestávku, chtěl jsem byt co nejdele sám. Ovšem E zamnou přiběhl a šel semnou, ano je můj nejlepší kamarád, ale v ten den jsem ho raději vidět nechtěl, nechtěl jsem vidět nikoho. V těláku jsme skákali přes kozu a mně to samozřejmě nešlo tak jsem si sedl na stůl a čekal jsem až budu moct vypadnout a prohodit se s druhou skupinou, kde jsme v tělocvičně hráli házení s nějakými kroužky a já jenom stál na místě:D, bylo mi tak nechutně zle, že jsem neměl naladu se honit pro nějaké kolečko. Pak byla přestávka a bylo zsv a to jsem seděl sám, jelikož E učitelka přesadila pryč a já jsem seděl tedy sám a už mi to slzy nešly ani držet jenom jsem je furt utíral, aby mi netekly po tváři. Jak to viděl tak se na tu učitelku vysral a přisunul se zpátky zamnou a snažil se mě rozesmívat až se mě zeptal: ,,Co jsi dneska nějaký dojebaný." Odsekl jsem, že mi nic neni. Pak jsme si uplně normálně a vesele povídali, ale já si slzy utíral dál. Pak byla přestávka a já se sebral a šel jsem si sednout na okno dozadu do třídy (je tam velký parapet a dá se na něm sedět) V tom zamnou přišla kamarádka, kterou mám z celé té třídy nejradši (Z holek jí (říkejme ji V) a z kluků E) Posadila se vedle mě a zeptala se co mi je. Je zvyklá na to, že si oba říkáme všechno a tak moje odpověď "nic" ji zaskočila a řekla: ,,Mně to můžeš říct, to přeci víš." Začal jsem ji tedy popisovat jak se cítim a v tu ránu moje oči začaly produkovat tolik slz, že i přes mou snahu to udržet to prostě nešlo... V to bylo líto, mně takhle vidět a začala si své slzy utírat taky jenom z toho, že mě viděla... ,,Už to psychicky nezvládáš, že?" Zeptala se. Došlo mi že fakt ne... E pak přišel taky a normálně jsme si my tři povídali a já si dal utíral své oči... Potom přišel ještě jeden spolužák, se kterým jsem se dříve bavil, ale dnes ho v té třídě nemůžu ani vystát a V se na mě dívala úplně se starostí v očích jak viděla, že tam je u nás a jak se na něj dívám ja.

Celý den to už pak bylo víceméně stejné, furt jsem si utíral oči. Pak ovšem doma jsem si udělal kafe a byl doma sám. Zapl jsem si písničky a nic... Najednou, když jsem chtěl tak prostě ne. Slzy netekly. Na veřejnosti, kde mě všichni vidí to udržet nejde a na místě kde jsem byl sám a mohl jsem tomu dát volný průběh a ulevit si mi to prostě nešlo. Tak jsem se oblékl a šel jsem na chvíli navštívit moji sestru do práce, se kterou jsem celý den v té škole komunikoval a díky ní jsem to tam vydržel... Byl jsem tam bezmála hodinu a šel jsem domu. Doma jsem si sedl otevřel svůj deník a začal jsem to všechno psát na papír a víte co? Slzy byly zpět. V tu ránu jsem začal řvát jak nikdy. Po chvilce jsem se uklidnil, ale ne na dlouho, po chvilce jsem zase začal přemýšlet a zas mi to vytrysklo... Šel jsem nakonec do vany, kde mi to vytrysklo ten den naposled a pak jsem šel pro sestru, aby se ji nic nestalo a pak jsme byli doma a já šel spát.

Druhý den jsem se probudil a nálada byla celkem dobrá, ale pak to zase na mě spadlo a já šel do vany pustil jsem si písničku, kterou poslouchám když mi je nejhůř :
A zase to tu bylo... Nevím už co mám dělat. Mám pocit, že se nikomu nezavděčím a veškerá má snaha je zcela zbytečná. Citím se jako odpad... Nemůžu se na sebe ani podívat.. Začínal jsem se mít po dlouhé době mít rád, byl jsem schopný si říct "Jsem jaký jsem a za to se miluju." , ale teď se mi ze mě samého chce spíše zvracet... Kdybych mohl sednu si do kouta někde v nějakém sklepě a už nikdy nevylezu.

Děkuji vám za přečtení.
Cedor
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evangeline. Evangeline. | Web | 14. února 2017 v 16:36 | Reagovat

Nemůžeš se takhle cítit a rozhodně nejsi žádný odpad! Vůbec nic takového neříkej.
Popravdě jsem z toho článku nepochopila, co se děje, ale asi to nechceš uveřejnit, i přes to si myslím, že je to něco zlého, když jsi na tom takhle a vyvolává to takové pocity.
Měla jsem období, kdy jsem se takhle cítila, nic pro mě nemělo význam, viděla jsem se jako troska, která je zbytečná a v tomto stavu jsem se hodně dlouho máchala, až jednoho dne se něco stalo a to všechno se provalilo a já se mamce musela přiznat, protože jsem nechtěla, aby se to dozvěděla od cizích lidí. Přiznala jsem se jí se vším a dost dlouho jsme si o tom povídali a poté jsem byla pod její "kontrolou" a ona mě hlídala a vlastně to byl člověk, který mi tak nějak otevřel oči a hlavně to, že jsem byla pod kontrolou mi pomohlo, protože díky tomu jsem se hnula z místa.
Zkus si o tom s někým (komu důvěřuješ) promluvit, aby ti někdo mohl nějak pomoci, i to, že tě někdo vyslechne člověku hodně dá. Nevím, jak tvoje kamarádi, ale já bych svým většinu věcí, co se děje (těch vážných) detailně neřekla, ale nevím jak ty. Nedokázala by ti pomoci sestra? Přeci jenom máte spolu dobrý vztah.
Určitě to zkus nějak řešit, alespoň, aby sis ujasnil svoje pocity a ty dal dohromady a necítil si se tak, jak se cítíš.
Hodně štěstí a bojuj s tím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama